Ve XX. století prožili emauzští benediktini velmi nepříznivé období, ale také zvláštní kapitolu své existence spojenou s Itálií.
Nacistická okupace citelně poznamenala stav řeholní komunity. V roce 1941, než byl klášter zabrán Gestapem, tvořilo komunitu 45 stálých (doživotních) členů, roce 1948 to byla sotva polovina. Opat Arnošt Vykoukal zahynul v koncentračním táboře. Další perzekuce následovaly po zrušení kláštera komunistickou mocí v dubnu 1950. Řeholníci byli internováni a po propuštění nuceni zvolit civilní zaměstnání. Některým kněžím, jako např. Metodu Klementovi, se podařilo zůstat v duchovní službě.
Malá skupinka řeholníků, včetně nově zvoleného opata Maura Verzicha odešla do exilu, do Itálie. V roce 1965 se jim podařilo obnovit klášterní život v bývalém kapucínském klášteře u městečka Norcia, které je podle tradice rodištěm sv. Benedikta. Účastník této etapy, pan Leo Ge, vzpomíná na počátky kláštera takto: „Pan opat se stará o zeleninovou zahradu, o vinice, o psa, k němuž přibyde i další psík na hledání lanýžů (v lesíku, který patří ke klášteru, se nacházejí lanýže), P. Cyril dochází do starobince a vaří, P. Vojtěch pracuje v jím založeném Edizione Emaus, vydavatelství svatých obrázků, knížek, obrazů a ikon, br. Simeon se stará o slepice, o zahradu, buduje cesty a pomáhá, kde se dá.“ Klášter navštěvují exulanti, kněží i laici a stává se malým záchytným bodem českého duchovního a kulturního života v zahraničí. Tato část historie Emauzského kláštera není příliš známá a je rozptýlena do osobních vzpomínek a dochovaných fotografií.
Input your search keywords and press Enter.
